Přechylování – povinně, nebo dobrovolně?
Jak jistě víte, pokud jste rodilými mluvčími českého jazyka, ženská příjmení se většinou vytváří připojením přípony ová k přímení mužskému, výjimečně i jinak. A to přináší několik problémů.
Prvním problémem jsou radikální feministky, které si, jsouce neznalé v jazykových záležitostech, myslí, že ová zní moc podobně jako ova, tedy přípona, jež vyjadřuje vlastnictví. Chtějí přechylování zrušit, protože si z nějakého důvodu myslí, že jejich forma příjmení je méněcenná vzhledem k té mužské, a je jim jedno, že by tím zjizvily češtinu a tím omezily komunikační sílu nás všech. Těchto radikálních feministek je ale tak málo, že si je troufám opustit a věnovat se důležitějším problémům souvisejícím s přechylováním.
Druhým, závažnějším problémem je přechylování příjmení cizinek. V této otázce je již společnost rozdělená zhruba na půlky (odhaduji, nevycházím z žádných statistik). Některým, převážně mladším osobám přechýlená podoby (například Michele Obamová) vadí, nebo jim dokonce rvou uši. Jiným, převážně starším, to nevadí a argumentují tím, že se jim s přechýlenou podobou snáz tvoří věta.
Já se stavím někam doprostřed. Jsem proti přechylování všech cizích jmen (vždyť nikdo by stejně neřekl Agatha Christieová), ale na druhou stranu nepopírám, že nepřechýlené formy omezují možnost komunikace. Uvažme třeba větu: „Bez Michele Obamy se stát neobejde.“ Nebo byste to napsali „bez Michele Obama“? Nevím jak vám, ale mně tato věta zní mnohem divněji než ta s přechýlenou formou. V této záležitosti se ale můžeme shodnout, že se neshodneme. U třetího problému tuto možnost ale nemáme.
Poslední otázkou je, jestli do jaké míry si mohou české ženy samy rozhodovat o svém příjmení. Touto otázkou se musíme zabývat více než těmi předchozími, protože zákony musí být nějak nastaveny. Já osobně si myslím, že vzhledem k subjektivitě vnímání celého tématu přechylování by bylo lepší umožnit každé ženě svobodnou volbu, ale chápu i argumenty druhé strany.